Vaše vlastní literární tvorba

Máte nějaké své oblíbené knihy či spisovatele? Zde si o nich můžete popovídat.
Odpovědět
Uživatelský avatar
silmarill
Příspěvky: 3294
Registrován: ned 17. dub 2011 9:25:03
Kontaktovat uživatele:

Re: Vaše vlastní literární tvorba

Příspěvek od silmarill » úte 14. úno 2017 22:47:59

tak teda, keby som už písal a snažil sa to speňažiť, tak od priateľov a rodiny by som rozhodne nepýtal prachy :stare: a vôbec - čakať že hneď mojej z prvotiny bude veľký hit na ktorom zarobím big money je naivita najvyššieho kalibru.
ZX-80 Quad Core
4kB RAM DDR4

UnityCZ
Příspěvky: 5
Registrován: úte 07. úno 2017 17:11:16

Re: Vaše vlastní literární tvorba

Příspěvek od UnityCZ » stř 15. úno 2017 20:50:33

Ne to jsi mě špatně pochopil, nebó jsem to spíš napsal blbě. Nemyslel jsem tomtak, že bych to prodával kamarádům a rodině, to bylo myšleno na tu reklamu, že by to řekli ostatním a že ani to kolikrát nepomůže. A prvotina. Když je to super věc tak proč nevydělat velké peníze? Jasně, my co jsme tady určitě ne. Já to ani nečekám to bylo asi špatně pochopeno ;-) ale pár stovek kapsy se vždycky hodí, ne? Nechci hned vydělávat miliony v dolarech ;-) ale na těch distribucích je přesně ten problém, který popisuhešm stovky ne-li tisíce grafomanů a nikdo je nepřečte, alespoň ne všechny. A pro Čechy a Slováky je to ještě větší problém protože tam zase tolik krajanů nechodí a když už, tak si nekoupí první knížku od nějakého joudy z Brna. Tolik k tomu

Jezero
Příspěvky: 46
Registrován: čtv 07. pro 2017 7:39:41

Re: Vaše vlastní literární tvorba

Příspěvek od Jezero » sob 30. pro 2017 23:13:43

Můj otec byl výzkumník, novinář, fotograf a v neposlední řadě i dobrodruh. Jako malý jsem si ho příliš neužil, asi proto se mi všechno snažil vynahradit během dospívání a bral mě s sebou na mnoho pracovních cest. 
Toho léta mě vzal zkoumat postup tání permafrostu. Několik týdnů jsme se pohybovali tajgou a mířili dál na sever neprostupnými lesy, ve kterých jsme jen tu a tam narazili na lovce, nebo hledače kamenů. Většina těhle lidí byla přátelská a obvykle se s námi chtěla družit. Táta je ale nepotkával rád. Vyhýbal se jim. Prý s nimi neměl dobré zkušeností. Říkal, že se mezi nimi skrývají nebezpeční kriminálníci a my u sebe máme dost cenného vybavení na to, aby jim stálo za dvě kulky. K tomu jich řada pila pálenku v takovém množství, že se kvůli malicherným sporům dokázali povraždit i sami mezi sebou. Táta o tom jen nerad mluvil, jenže svého času pil taky hodně, potom přestal a alkoholu se vyhýbal i ve svátek. Nejspíš ze strachu, aby do toho znovu nespadl.
Jak jsme se blížili k polárnímu kruhu, les pomalu ustupoval otevřené krajině tundry. Skoro týden jsme nikoho nepotkali, dokud jsme nenarazili na ty dva. Tohle setkání bylo jiné, přišlo mi skutečně zvláštní a nepříjemné. Šlo o lovce, muže, věkem sotva třicetileté, ale zanedbané tak, že vypadali spíš k padesáti. Z pouhého pohledu na jejich špinavé oblečení a spacáky mě podvědomě začalo všechno kousat a svědět. Když táta slušně odmítl návrh na společně strávený večer a ukázal jim, jakým směrem máme namířeno, začali výhružně povykovat, že toho budeme brzo určitě litovat a už se nikdy nevrátíme. Ještě na značnou vzdálenost na nás něco křičeli. Zaslechl jsem zmínky o mrtvých bláznech, zatracených bažinách a vlcích z pekla. 
„Báchorek si nevšímej. Už neví, co vymyslet. Jsou dotčení, že nechcem ztrácet čas,“ ušklíbl se otec a pokračovali jsme v cestě. Já se trochu bál, aby nás nepronásledovali, což mi na klidném spaní zrovna nepřidalo, stejně jako slunce, které se nemělo k západu. Z nevyspání už mi hučelo v hlavě. Byl jsem z toho podrážděný. 
Šli jsme ještě další dva dny, než se před námi objevil příkrý svah, po jehož stěně se dolů do údolí valily chomáče vodní páry. 
„Asi tam bude pěkná mlha,“ řekl jsem a zastavil se. Táta kývl, pořídil pár fotek a dal se do stoupání.
„Nebylo by lepší to obejít?“ ptal jsem se a v duchu doufal, že si výšlap po pár krocích rozmyslí. 
„Podle souřadnic to tam dlouho nikdo nemapoval,“ odpověděl a já se musel pustit vzhůru za ním. Svah byl strmý a nerostlo na něm nic, čeho by se dalo zachytit. Lezli jsme po čtyřech a když jsme se konečně dostali nahoru na hřeben, zjistili jsme, že pod námi není nic, jen mlha, ve které není vidět dál než na dva yardy. Dolů jsme se spíš kouleli nežli lezli. Byli jsme oba řádně potlučení a já za to tátu proklínal.
Celou dobu jsem počítal s tím, že si na druhé straně odpočinu. Když jsem pak po dopadu na zem zjistil, že se začínám nořit do bláta, tak jsem si poznámku už neodpustil: 
„Dík za skvělý prázdniny. Příští léto pojedu k babičce.“ 
Při pohledu na téměř kolmou stěnu a převis, ze které jsme předtím spadli, nám došlo, že zpátky se tudy nedostaneme. Táta pohotově vytáhl teleskopickou tyč a začal s ní opatrně zkoumat terén. Zjistil, že někde je vrstva bahna hluboká jen pár coulů, ale hned o kousek dál ho je klidně po kolena nebo po pás. Odhadoval, že tu mohou být místa, ve kterých se dá utopit, nebo se alespoň zabořit tak hluboko, že člověk snadno uvízne a potom bez pomoci pomalu umře. Dost hrozná představa.
Když mi přikázal: „Hlavně zůstaň v klidu a drž se za mnou,“ přišlo mi to skoro k smíchu. Ani ve snu by mě nenapadlo se někam rozeběhnout a nenapadlo by to asi vůbec nikoho. Vzpomněl jsem si na ty lovce a on určitě taky. Zničeho nic totiž procedil: „Vlků nemáme důvod se bát. Kdyby ale přece něco, tak víš, v jaké přihrádce mám pistoli a odjistit ji taky umíš.“ 
Ušli jsme pár desítek, možná i stovek yardů. Stále nás obklopovala nehybná, mléčná masa. Zatímco táta hledal kudy se dát, já se snažil dívat, jestli něco nezahlédnu. Párkrát jsem měl pocit, jako by se v mlze něco pohnulo, ale myslel jsem si, že mě klamou smysly a nechtěl jsem nás tím zdržovat. On ovšem stejně zastavil a vyndal z batohu teploměr. Zabořil ho hluboko do rašeliny a když ho po chvilce vytáhl a očistil, řekl mi: „Teplota je hodně vysoká, o dost vyšší než kdekoli jinde.“ 
„Jsou tu termální prameny?“ 
Zamyslel se. Zapsal si do notesu poznámky a souřadnice, až pak odpověděl: „To sotva. Tady by nic takového být nemělo. Skoro jako kdyby to tu někdo uměle vyhříval.“ 
„Myslíš, že si tu někdo vytápí podzemní garáž?“ 
„Jasně, je to hloupost. Jen si tohle neumím vysvětlit,“ zkrabatil čelo a bylo na něm znát, jak horečnatě přemýšlí. Já si říkal, že by mohli klidně ještě trochu přitopit. Měl jsem mokro v botách a klepal kosu. Za jeho zády jsem náhle zahlédl červený bod rozplývající se do ztracena v mlžném oparu. Lekl jsem se. On se obrátil, ale nic tam nebylo. Zmizelo to. 
„Už abychom byli pryč,“ poplácal mě po rameni a znovu se chopil tyče. Já měl mozek natolik ochromený strachy, že jsem se málem rozeběhl. Freneticky jsem se rozhlížel na všechny strany a brzy to zas uviděl. Tentokrát jasněji. Body byly dva; zářivé, červené a nedaleko od sebe. Rychle však znovu zmizely, jako kdyby zhasly. 
„Jsou tu... ta světla! Pohybují se. Viděl jsem to už dvakrát. Něco tady kolem je... ,“ vykřikoval jsem zmateně. Táta si podle všeho myslel, že se mi něco zdálo. Otočil se ke mně a starostlivě se mi zadíval do očí.
„Hlavně zůstaň v klidu a drž se za mnou,“ opakoval pomalu své původní instrukce. Tentokrát mi legrační nepřišly. Světla za ním se opět objevila, byla už blízko. Z hrdla se mi vydralo cosi neartikulovatelného. 
Odvrátil jsem a chtěl začít utíkat zpátky, ale zjistil jsem, že se stejná světla rozsvítila i tam. Blížila se ze všech stran. Svírala nás v kruhu a mně začalo docházet, že jsou to oči zvířat podobných psům nebo vlkům. Mlha mi stále víc odhalovala jejich přízračné siluety. Evidentně nebyly dílem přírody, alespoň ne té, jakou jsem dosud znal. 
Když si jich konečně všiml i táta, do té doby zaměstnaný snahou mě zadržet a uklidnit, strhl mě dolů, aby mě ochránil. Snažil se z kapsy batohu vylovit zbraň, ale bylo příliš pozdě a stejně by mu nejspíš nepomohla. Stáli už kolem nás. Vtom jeden vyskočil a vznesl se vysoko do vzduchu. Hned za nim druhý a třetí. Já na tváři ucítil spršku horké tekutiny. Nepamatuji si na řev, ani na žádný jiný zvuk. Vybavuje se mi jen šílený výjev, v němž si jeden odnáší tátovu ruku. Byl ohavný a komický zároveň. Laciné monstrum z béčkového hororu, kterému bych se v kině s chutí zasmál. Jen příliš živé, až příliš skutečné. Možná se mi to jen zdá, napadlo mě. Dva dny jsem se nevyspal a teď trpím noční můrou. Tohle nemůže být realita, říkal jsem si, a přece byla.
Čekal jsem, kdy se vrhnou po mně. Netrvalo to dlouho. Uplynul jen moment a něco se mi zakouslo do holeně. Vykřikl jsem bolestí a při pohledu na mordu a kovové tesáky, které z ní trčely, si ještě stačil uvědomit, že zvíře je napůl stroj. Už jsem ztrácel vědomí, když jsem uslyšel: „Trojko, dost! Všechna čísla k noze!“ 
Musel jsem omdlít a zůstat mimo několik desítek minut. Když jsem se vzbudil, ležel jsem na levitující plošině obložený kožešinami. Bylo mi teplo, bolest jsem nevnímal a dalo by se říct, že jsem se cítil příjemně, než jsem si uvědomil, co se stalo.
Plošina fungovala místo saní a táhli ji stejní biomechaničtí vlci, kteří na nás zaútočili. Nebyli uvázaní ve spřežení, provazy drželi jen tak v tlamách a šli. Napočítal jsem jich sedm; oblud s rudě planoucíma očima. Až pak jsem ve světlem krvavé mlze zahlédl toho chlapa. 
Měl na sobě dlouhý kabát a na hlavě traperskou mývalí čepici.
„Kde je táta?“ zaječel jsem na něj a vyšvihl tělo do sedu. 
„Je mrtvej. A ty buď rád, že nejsi,“ řekl a přiblížil se až k mému lůžku. Jeho ostře řezaná tvář mi přitom nenaznačila sebemenší emoci. Všiml jsem si, že musí bažinu dokonale znát. Kráčel naprosto suverénně a nebořil se. 
„Proč to děláte? Nic jsme vám neudělali... ,“ začal jsem hystericky. Dělalo se mi mdlo a cítil jsem, jak mi po tvářích stékají slzy. Muž na nic neodpovídal, i když jsem ječel a ptal se ho dokola celou cestu. Spoutaný jsem sice nebyl, ale přišlo mi zbytečné snažit se o útěk. Všechno už mi bylo jedno. Přál jsem si jen jediné, a to zjistit, o co mu jde. 
Dostali jsme se k loveckému srubu. Na první pohled vypadal obyčejně, jenže jeho schodiště se před námi složilo do příjezdové rampy a dveře samy otevřely dokořán. Já, saně i vlci jsme zajeli dovnitř. Muž vešel za námi a rukou jim naznačil, aby se kolem mého lůžka posadili do kruhu. Poslechli, a když se rozmístili, zavřeli oči, jako by všichni naráz usnuli. Zůstali sedět nehybní, studení, dočista mrtví, a přesto schopní života v jediném okamžiku. Na světle se nezdáli ani strašidelní, ani komičtí, spíš chytře vymyšlení, aby venku v husté mlze budili hrůzu a zároveň se co nejméně propadali. Nenapadá mě, jak je kloudně popsat. Ze všeho nejvíc připomínali naštvané chrty na steroidech.
Přestal jsem křičet a vyjeveně se rozhlížel po místnosti. Srub byl z poloviny ze dřeva jako běžný srub. Nechyběl tu krb, obligátní paroží ani reprodukce loveckého výjevu. Druhá část výbavy už standardní nebyla. Těžko bych ale něco dokázal přesně vylíčit, natož abych tušil, k čemu to sloužilo. Nebyl jsem s to odhadnout, jestli je ta či ona věc vysavač nebo jaderný reaktor. Jednu stěnu pokoje tvořily monitory, protože kamery uzpůsobené mlze sledovaly celou kotlinu. Jen na malé obrazovce v rohu běžela televize. Šla tiše. Zvuk byl vypnutý. 
Muž mezitím odložil kabát i mývala.
„Vrahu!“ rozkřičel jsem se jsem nanovo. 
„Už by ses mohl uklidnit,“ řekl a ze stolu vytáhl lahev a skleničku. Tu naplnil a podal mi ji. Víc sklenic asi neměl. Sám si lokl přímo z flašky a zmizelo toho v něm opravdu hodně. 
„Čekáš až zahřmí? Hned to do sebe kopni!“ zavelel, když si všiml, že jsem ještě ani nepřičichl, a já tak poprvé v životě ochutnal alkohol; něco kolem dvou deci whisky. Až teď jsem na toho člověka viděl pořádně. Zdál se mi zbytečně pohledný na vyšinutého sériového vraha z bažin. Navíc mi přišel i poměrně dost mladý. Hádal bych mu kolem pětadvaceti. Dál jsem z něj zkoušel dostat odpověď, dřív než mě zabije, nebo co se se mnou vůbec chystá. On se však k žádnému vysvětlování neměl. 
„Sundej kalhoty,“ poručil mi s klidem. Už jsem se viděl viset od stropu vzhůru nohama, zatímco mě nutí polknout vlastní varle. Stát se hračkou psychopata, bylo to poslední, co mi scházelo.
„Radši mě zabij!“ 
Rozesmál se: „Ale to ne... Chci ti jen ošetřit ránu.“ 
Poslech jsem a snažil se kalhoty stáhnout, jenže krev už přischla a nešlo to. Pomáhal mi svléknout je a já se cítil trapně. 
„Nediv se, že mě napadlo tamto, když jsi mi zabil tátu!“ 
„Nemusíš to rozmazávat,“ chechtal se a mně přišlo, že alkohol už působí. 
„Zabils mýho tátu!“ opakoval jsem a začínalo mi být vedro. 
„Jinak to nešlo,“ odfrkl polohlasně, lokl si whisku a zamířil pro dezinfekci a obvaz. Choval se jak Clint Eastwood, kdyby mi jeho čoklové netrhali tátu před očima, měl bych ho za fajnovýho chlápka. 
„Kolik ti je? Co jste tu dělali?“ místo jakékoli odpovědi mě vyslýchal a znovu mi nalil. 
„Bylo mi patnáct... a jen jsme mapovali permafrost,“ vzlykl jsem. 
„Hele, mrzí mě to. Prostě jinak nemůžu.“ 
„Nemůžeš?“ opět jsem zvýšil hlas a vzdorovitě upil ze skleničky, kterou jsem mu vytrhl z ruky dřív, než mi ji stačil podat. 
„Buď teď ticho!“ nařídil, když mi nohu neuměle zamotal nejmíň do deseti vrstev. Šel si vedle pro vysílač. Nasadil si ho přes hlavu a já uslyšel, jak se s někým zdraví. Kamarádi to ovšem nebyli, jak jsem pochopil z úryvků, vždycky když procházel kolem. Během hovoru si zase párkrát přihnul a nakonec se s tím na druhé straně brutálně pohádal. Záměrně se zastavil hodně blízko u mě. Přitom křičel: „Tak mě do hajzlu zabte, aspoň budu mít pokoj! Je to kluk. Seru na to! Polib mi prdel, Frankline!“ 
Během posledních vět se přikrčil. Určitě to čekal, zatímco já pochopitelně ne a zůstal jsem v šoku, když padl na podlahu. Zmítal se v křečích, chrčel a na nic nereagoval. Chtěl jsem mu pomoct, ale nevěděl jsem jak. Při tom záchvatu se pomočil a snad i pokálel. Po několika nekonečných minutách jeho křeč pominula, stejně náhle jako začala, a on zůstal nehybně ležet. Na chvilku jsem myslel, že po něm, jenže dýchal. 
„O co tu jde?“ ptal jsem se, sotva přišel k sobě. Pokoušel se vstát. Byl vysílený. Snahu dostat se ze země nakonec vzdal a schoulil se u spodní části mého lůžka. Pak mi začal vyprávět, že o firmě, pro kterou pracuje, mi nic říct nemůže, protože by mi tím podepsal rozsudek smrti. Stejně prý ani extra moc neví. Došlo mi, že pod zemí tu skutečně něco je a on hlídá.
Zatím pokračoval. Mluvil o tom, že když byl v mém věku, našli mu rakovinu. Nádor byl zhoubný. Zoufale si přál zůstat na živu. Léčba byla sice možná, ale nejistá, experimentální, a hlavně tak nákladná, že ji nikdo nechtěl uhradit. Tehdy mu dali nabídku upsat se na dvacet let.
Poté ztichl, napil se, omluvně se na mě podíval a řekl: „Oni by si stejně někoho našli. Dali mi do hlavy implantát, kterým ovládám baskervilly, tak jim říkám," ušklíbl se a ukázal na své mazlíčky. „Nejsou zlí, skutečné bestie jsou jinde a můžou dělat i to, cos viděl.“ 
„S tím jsi ve smlouvě taky souhlasil?“ poznamenal jsem jedovatě.
Udělalo se mu líp a znovu se zasmál: „Blázníš? Napsali to hantýrkou, že by i právník měl co dělat, aby ji rozklíčoval. Tvůj táta mě mrzí, ale... Kdyby za mnou přišel upír, taky bych kývl. I já musel platit, nemysli si. Rodiče žijí v tom, že jsem umřel. I to bylo bylo v tý podělaný smlouvě... A Franklin je sadista ...pořád je to jen pár minut bolesti ...jednou se odsud možná dostanu.“ 
Ač jsem byl už pořádně utupělý, uvědomil jsem si, jak v poslední větě zdůraznil slovo možná. Asi měl důvod pochybovat, že ho nechají jít. Vyhrkl jsem: „Nezabijou tě kvůli dnešku... kvůli mně?“ 
„Mám velkou cenu... ta mechanika v hlavě. Spíš se bojím... ,“ nedořekl, ale docvaklo mi, že až sem přijdou, odstraní mě a on nic nesvede. 
„Můžeš mě odtud dostat?“ ptal jsem se spíš mimochodem a sám zůstal překvapen vlastním klidem. Věděl jsem, že to nepůjde. 
„Kdybych mohl, tak tu nesedíme,“ usmál se a podal mi flašku. 
Odpustil jsem mu a cítil větší lítosti, než nad smrtí otce, protože on měl pěkný, naplněný život. Asi jsem se měl zalykat strachy, ale místo toho jsme spolu pohodově vypili dvě lahve a než jsem levitující plošinu a kožešiny na ní pozvracel a tvrdě usnul, jsem mu ještě nesouvisle vyprávěl o tátovi, jeho projektech a dalších věcech. 

Když jsem se druhý den probral, ležel jsem v nemocnici stovky mil daleko. Víc než zafačovaná noha mě bolela hlava. Podle oficiální zprávy se z tábořiště za nevyjasněných okolností ztratil můj otec, toho času recidivující alkoholik. Já se měl kvůli stresu opít z jeho zásob, ztratit paměť a následně spadnout do řeky. Nebo spadnout do řeky a o paměť přijít až pak. Bylo mi úplně jasné, že jsem se včera o tátově pití musel zmínit. Dle dalších záznamů mě měl vylovit kempař, který si přál zůstat v anonymitě. Prý nestál o vděk, ani o to být ve zprávách.
Po tátovi se hned rozjelo pátrání. Věděl jsem, co najdou, a také to našli. Kusy tkaniny se stopami po krvi a tkáni, jednu botu a pár našich osobních věcí. Jeho deník a dokumentace se pochopitelně neobjevila. Prostě dokonale narafičené tak, aby to sedělo. Všechno to samozřejmě byla blbost, ale kdo by věřil patnáctiletýmu s třema promilema v žíle? Nevěřila mi ani máma, i proto jsem tenhle příběh už nikomu dalšímu nevyprávěl a asi i díky tomu stále žiju. Mám za to, že přesně tak to chtěl a dalo mu sakra práci, aby je přesvědčil, protože zastřelit mě a hodit do bažiny, by bylo jednodušší.
Naposledy upravil(a) Jezero dne pon 01. led 2018 15:36:02, celkem upraveno 21 x.

Uživatelský avatar
khamul
Příspěvky: 1454
Registrován: pon 02. čer 2008 21:15:32

Re: Vaše vlastní literární tvorba

Příspěvek od khamul » sob 30. pro 2017 23:25:25

V rychlosti jsem sepsal pár poznámek, co mě napadlo. Neni to moc strukturovaný, ale co.

předně: všechno brát z mýho úhlu pohledu, takže to vlastně nemusí bejt relevantní
______________________________________________________________________________________

Upřímně, vaděj mi vyjádření jako následující dvě, to mi přijde až moc
"Už při pohledu na ně jsem dostával nutkání začít se drbat."
"a stejně by mu nejspíš nepomohla ani bazuka"

dát si bacha na oslovení: v textu se najednou variuje 'táta/otec' a působí to strašně divně.

Osobně bych ubral přímé řeči - víc se stylizovat do pseudo-deníku vypravěče (ačkoliv by se to mohlo zdát třeba až autistický)

Celkově mi styl přijde rozkročenej mezi nečim serioznim a na druhou stranu něčim brakovym (nevim co je záměr, možná právě ta nerozhodnost v zařazení)

Obecně si nemyslim, že je to špatný, ale přijde mi to jako něco, co bych býval četl v Ikarii, když jsem jí ještě kupoval a četl (to, svym způsobem, asi nemá bejt úplně pochvala)

Tady asi záleží na tvym vkusu a záměru, ale osobně mi přišlo zajímavější, kdyby byla delší první část (před útokem) a ten zbytek byl spíš víc fragmentární (ať už třeba vzhledem k vypravěčově šoku nebo zraněním) a pak nechat ten závěr v takovym tónu jakym je (nějaký lapidární dovysvětlení ex post).
Míň vysvětlovat, víc se soustředit na vykreslení atmosféry a položení otázek.
viz třeba ten dialog ke konci, kde se hromada věcí naplno říká; nedokážu si pomoct, ale vždycky mi to přijde neadekvátní/nevěrohodný, jak daný postavy v daný situaci reagujou.

do úvodu: víc různejch slepejch a zneklidňujících indícií; znepokojující návnady, který udržujou v napětí a pak přijde šok v tom, že se něco doopravdy stane
V humusu tkáně kol,
v zadýchaném humusu tkáně
toho prázdna
mezi tvrdostí a ochablostí.

Jezero
Příspěvky: 46
Registrován: čtv 07. pro 2017 7:39:41

Re: Vaše vlastní literární tvorba

Příspěvek od Jezero » sob 30. pro 2017 23:36:11

Tomu chlapci to má kupodivu myslet jasně, když se smíří s tím, že patrně umře a už mu to je tak nějak jedno, ale jinak jo, zkusím ty vzpomínky udělat mlhavější... toho táty tam bylo všeobecně moc, už jsem tam vrazila zájmena. Bazuku škrtnu. Dík.

Edit: Fakt dík za kritiku, ten rozhovor to opravdu chce udělat takový o dost ožralejší. :saddrink: Ty věty proškrtat a některý věci neříct tak naplno. Už jsem toho dost přepsala, něco z přímý řeči napsala jako vzpomínku a na začátek ještě dala strach z pronásledování těmi lovci.)

Edit2: Vložila jsem přepsanou verzi.

Edit3: Už jsem to přepsala docela dost a asi ještě přepíšu, než to pošlu. Mám na to ještě tři měsíce. Ke stylu: je to spíš z nouze cnost, než vyslovený záměr, protože totální brak psát nechci a na vážnou literaturu nemám (vzdělání, prostředí a možná ani mozek :-DD )... navíc tohle je taková věc, co se možná "prodá", protože o scifi a fantasy je zájem (a o takové ty pitomé detektivky).
A fakt moc dík za tu kritiku, takhle dobrou už jsem nedostala, ani nepamatuju.

Uživatelský avatar
khamul
Příspěvky: 1454
Registrován: pon 02. čer 2008 21:15:32

Re: Vaše vlastní literární tvorba

Příspěvek od khamul » ned 31. pro 2017 11:07:46

Nepřijde mi, že ty díky byly zas tak zasloužený. :D

Třeba ten často zmiňovanej "táta" by teoreticky šel brát jako nějaká forma nepříjemnýho refrénu, kde by se pod tim, že to vypravěč tak často opakuje, vyjevovala nějaká vazba/vztah. Resp. nějakej afekt, třeba to, že se mu nevěnoval a teď ho tím vlastně viní z toho, co se stalo. Ale to je možná až zbytečný rozpitvávání.

S tim, že by na vážnou literaturu měly bejt vůbec nějaký předpoklady, nesouhlasim. Většina výsledků je spíš zapříčiněna dřinou. Přirozenejch talentů je dost málo.

Ale s přepisovánim souhlasim. Sám, když něco napíšu, tak to skončí tak, že to furt přepisu a nebere to konce. Je ale dobrý vědět, kdy přestat, kdy to vyhovuje. Ideální, zvlášť z tvýho pohledu, to asi nebude nikdy (pokud teda nejsi narcistickej šmejd :D ).
V humusu tkáně kol,
v zadýchaném humusu tkáně
toho prázdna
mezi tvrdostí a ochablostí.

Jezero
Příspěvky: 46
Registrován: čtv 07. pro 2017 7:39:41

Re: Vaše vlastní literární tvorba

Příspěvek od Jezero » ned 31. pro 2017 11:48:27

Přehnaného opakování slov si ještě občas někdo všimne. Málokdo mi ale napíše, že postavě nebo ději něco nevěří, to už totiž vyžaduje přemýšlení... všichni buď chválej, nebo "kritizují" nějakou volovinu typu: nemám rád dialogy :fuckitall:


No, ti nevím. Když se podívám na většinu literátů třeba na wiki, tak pocházeli z nějaké lepší společnosti a tak.

Tátování by se tak vnímat dalo, kdyby to byl záměr. X-D

Některý věci přepisuju snad tisíckrát. Dokonce mi jednou jeden napsal, že se k textu chovám jak plastelině, což myslel to jako výtku. Já na tom nic špatnýho nevidím, materiál se neunaví.

Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 hosti